Člověk zkoumá katedrálu a objevuje mysterium dávného vědění: záhadný náhlý vznik gotického umění v lůně "temného středověku". Navazuje snad chartreská katedrála na tradici dolmenů, kam druidové vodili zasvěcovat adepty? Pokračuje prostřednictvím templářského řádu a znalostí cisterciáckých mnichů v tradici pyramid a Šalamounova chrámu > Je "kamennou knihovnou", do níž učení bratři stavitelé vepsali harmonické údaje božského zákona jednoty, jejž Mojžíš vepsal do kamene na hoře Sinaj? Takové otázky klade Charpentier katedrále. A katedrála odpovídá... Říká, že učenci dávno před Galileem věděli, že Země je kulatá a dobře znali její rozměry. Říká, že účinky země a kosmu na člověka pro ně nebyly žádným tajemstvím. A konečně promlouvá o nejúžasnějším pokusu, jaký kdy byl realizován ve snaze pozvednout člověka k vyšší úrovni lidství, a to spojením zemských vlivů s účinky správných proporcí, dimenzí, zvukové a světelné harmonie. Každý návštěvník chartreské katedrály - kamenné knihy, který by chtěl proniknout hlouběji do jejich tajemství, stěží se obejde bez této knihy - průvodce, který čerpá z těch nejzazších pramenů božského vědění.

Sluneční skvrna

Každý rok 21. června v pravé poledne, pokud svítí slunce, což ovšem v té době bývá obvyklé, pronikne sluneční paprsek otvorem v tzv. okně sv. Apolináře - první vitráži na západní stěně transeptu - a dopadne na tento bílý kámen. Zmíněná kuriozita je uváděna ve všech průvodcích jako podivínský žertík dlaždiče, skláře nebo stavitele...

Jednou mne náhoda přivedla do Chartres právě 21. června a já zatoužil spatřit tuto kuriozitu na vlastní oči.

Odhadl jsem, že poledne v místním čase je někdy mezi tři čtvrtě na jednu a za pět minut jedna podle našich hodinek. A vskutku právě v té době světelný bod dotkl se dlaždice.

Co je tak zvláštního na slunečním paprsku, který osvítí kousek podlahy v pološeru? Takové věci jsou přece k vidění úplně běžně...

Přesto však jsem se nedokázal ubránit pocitu, že jde o cosi mimořádného.

Kdysi někdo nelitoval námahy a vynechal nepatrný otvor v jedné vitráži... Další člověk si zase dal práci a našel dlaždici odlišnou od těch, jimiž je vydlážděna podlaha katedrály - bělejší, aby upoutala pozornost. Vysekal pro ni otvor odpovídající velikosti napříč dlážděním a usadil ji tam; pak do ní vyvrtal otvor k upevnění zlatistého čepu, který přitom neoznačuje střed dlaždice ani žádnou její osu.

Tady šlo o víc, než nějaký dlaždičův žert. Dlaždič nedělává otvory ve vitráži, aby jimi nasvěcoval v jistý den roku nějaký kámen...

Ani sklář zpravidla nezasahuje do struktury dláždění kvůli tomu, aby ukázal, že v jeho sestavené vitráži chybí kus skla...

Souhry bylo dosaženo koordinující vůlí. Dlaždič i sklář byli poslušni jakéhosi pokynu. Tento pokyn má souvislost časovou: jediná doba, kdy se sluneční paprsek smí dotknout dlaždice, je letní slunovrat, když je Slunce nejseverněji. Pokyn tedy vydal astronom.

A je tu i souvislost prostorová: kámen je umístěn na prodloužení jižní stěny hlavní chrámové lodi, uprostřed vedlejší lodi transeptu - nikoli však v přesném středu - a směrová orientace kamene byla evidentně záměrná; místo vybral geometr.

Najdeme-li takovou hříčku "paprsku na dlažbě o letním slunovratu" v jedné z nejuctívanějších katedrál celého Západu, v jednom z nejpamětihodnějších míst Francie, cítíme, že v celé záležitosti je skryto jakési mysterium.

Myšlenka na mysterium ve mně začala klíčit.

Co jen to bylo za nekonformní věc, vymykající se katechismu, teologii a Zlaté legendě)? Na co to mělo upozornit?

Najednou mi všechno připadalo plné mysteria. Katedrála dýchala svým vlastním životem, unikala mi, a přece nebyla cizí. Měl jsem pocit neobvyklosti i důvěrné známosti. Cítil jsem, že klenba, ačkoli vyšší než dvanáctipatrový dům, přece jako by byla v mém měřítku; stavba při spěšném zhlédnutí působila dojmem, že by obsáhla celý stadion; proporce sloupů byly tak správné, že byly až důvěrně známé, a přitom čtyř mužů by bylo třeba, kdyby je měli pažemi obejmout... Při těch rozměrech zhola nic nelidského, nic, co by se protivilo lidskému měřítku... Jak zvláštní... Vše se stávalo tajuplným, přitom však jsem byl dalek onoho skličujícího dojmu, jaký se mne zmocnil na prahu behdetského chrámu, jehož kolosální pylony jako by člověka vykazovaly z prostor, do nichž nepatří.

Tady naopak... i samotný polostín byl prodchnut kouzlem jiskřivého světla. Všechno v sobě mělo i svůj vlastní protiklad: nesmírná velikost byla přívětivá; výška povznášela, místo aby drtila. Ačkoli slunce bylo na jihu, severní rozeta zářila tisíci světly. Vysoká postava sv. Anny s černou tváří, nesoucí lilii a Pannu Marii, postavy Šalamouna a Davida, Melchizedecha a Árona, ač nehybné, ožívaly světlem; přes všechnu svou majestátnost důvěrné jako dětská kresba...

Dětská kresba... a přitom skvělé umění linií a barev na hony vzdálené naivitě.

Jaké tedy kouzlo cítil jsem tak intimně blízko, téměř na dosah pochopení? Jeho tajemství mi bylo zjeveno nečekaně u kamene, kam slunce klade na okamžik svoji kulatou tvář.

Na prchavý okamžik jsem cítil, že se "chápu" chartreské katedrály a jejího mysteria, tajemství jejích kamenů i zářivých vitráží...

To se však katedrála zmocňovala mne.

Brány se neotevírají bez klíčů či zaklínadel.

Bylo třeba hledat klíče.

"Hospodin jest částka dílu mého a kalich mého; ty držíš podíl můj." Žalm 16,5

Je nesnadné určit, kdy se z hledání stává neřest jako milovníkům křížovek; pravdou však je, že jsem sáhl do soukolí a pak už šlo všechno samo: od studia odborné literatury k vytčení plánu, od sestavení tezí a jejich brzkého zhroucení ke komparaci dat, od entuziasmu k malomyslnosti; leckdy až k zadušení býval jsem ponořen do výzkumů, které pokrývaly minulost i současnost...

Bylo by únavné líčit do detailů, jak křivolakými cestami jsem při svých výzkumech procházel. Právě tak únavné byly hodiny strávené nad logaritmickými tabulkami, o kterých jsem myslíval, že se k nim po středoškolských studiích už nikdy nevrátím.

Dnes předkládám výsledky svého výzkumu - či spíše hledání - v naději, že snad osloví některé mé současníky.

Pro většinu lidí je mysterium skryto jen ve věcech neobvyklých. Vždyť koho by okouzlila věc, kterou vidí denně? Domorodcům z údolí Nilu sotva připadají tajuplné pyramidy po stovkách lemující jejich řeku. Bylo jim řečeno, že to jsou hrobky, a tak se s tím spokojili.

Katedrála v Chartres je pro návštěvníky gotickou památkou, jednou z mnoha... Dokonce ani ne tak mysteriózní jako některé jiné, neboť tam není k vidění žádný z reliéfů či sošek, jejichž alchymistický význam tak moudře objasňoval adept Fulcanelli...

A přece, tolik mysterií! Jejich objasnění je ovšem tím těžší, že mezi lidmi z oné doby a námi jako by zela trhlina po explozi, tehdejší civilizace se rozlétla v individualistický prach a celá civilizační formace byla vyvrácena.

Přes matoucí časové vzdálenosti mezi staviteli katedrál a lidmi renesančními je menší rozdíl než mezi renesancí a námi.

Většina záhad chartreské katedrály je záhadou jen pro nás ve XX. století, neboť o lidech minulosti máme jen školsky prefabrikované představy.

Nehledě na to, že samo gotické umění nás staví před hádanku, která dosud nikdy nebyla vyřešena. Původ románského slohu je celkem dobře znám: jeho stopu lze vysledovat od stavby ke stavbě, od jednoho údobí k druhému. Gotika však dosud vždy unikala pokusům o přesné stanovení svého původu.

Zůstává nevyřešena otázka její historie. Objevila se náhle a bez tápavých počátků kolem roku 1130. Za pár let byla na vrcholu, jako by přišla předem hotová a úplná, bez pokusů a omylů... Je úžasné, že se ihned našel dostatek mistrů, řemeslníků a stavitelů, takže za necelé století vzniklo přes osmdesát monumentálních staveb.

Historikové jsou zvláštní lidé. Občas působí dojmem, jako by si ani nekladli otázky. Možná je to dáno způsobem vzdělání... To je totiž romantické. Jen velmi málo lidí se dokáže zbavit romantických představ, např. že umění existuje samostatně a nezávisle. Nebo že umělecké dílo je vždy výrazem jedinečné a konkrétní lidské osobnosti... Taková .představa se může líbit leda tak těm, kteří ze sebe sypou "umění" jako fabrika, a ještě spíš obchodníkům s nimi.

Takový přístup snižuje gotiku na úroveň pouhé módy. Dělala se gotika, poněvadž byla v módě, a předtím zase románský sloh, také v souladu s módou.

Záměrem stavitelů katedrály v Chartres zajisté však nebylo oživit plochou krajinu &auce vztyčením smělé vertikály. Pojem umění chápali úplně jinak než my. Těžko by se pustili do stavby katedrály, kdyby ji nepovažovali za prospěšnou, a bylo by s podivem, kdyby ji nepojali racionálně...

Vše, čemu nerozumíme, co nám připadá jako záhada nebo jako architektova či umělcova řantazie, mělo svůj důvod, účelný význam... I když si těžko představíme, v čem tato účelnost spočívala.

Není výsledkem náhody ani uměleckého záměru, jestliže chrám stojí na nějakém určitém místě. Není náhodou, je-li orientován způsobem u katolických kostelů neobvyklým; tvar jeho lomených oblouků, jeho šířka, délka ani výška nejsou výsledkem žádné estetické úvahy...

Jinak řečeno, kriterium volby poměru délky, šířky a výšky katedrály nebylo estetické, tj. "aby to hezky vypadalo", nýbrž vyplývalo z určité nutnosti, kterou stavitelé nemohli obejít, neboť stála mimo ně.

Z nutnosti vycházel i lomený oblouk, a to spíš z nutnosti fyziologické než architektonické; ty překrásné vitráže, které se nikdy nepodařilo napodobit ani analyzovat, a jejichž vlastnosti na světle jsou tak pozoruhodné, byly rovněž koncipovány z nutnosti...

Všechno bylo zkonstruováno tak, aby působilo na člověka, na lidské společenství; všechno až po nejmenší detail, až po labyrint v současné době skrytý pod lavicemi, až po zmíněnou dlaždici osvětlovanou poledním sluncem při letním svatojánském slunovratu...

A pak je tu ještě jeden aspekt problému, na který se zpravidla zapomíná. Všechny ty věci - celek i jednotlivé detaily - vytvořili lidé; kteří věděli, co dělají... Tím se k dosavadním záhadám přidává další, protože nevíme naprosto nic o tom, kdo byli ti lidé, ani odkud pocházelo jejich vědění...

To vědění bylo nemalé. Chrám Matky Boží (Notre-Dame) v Chartres je sedm set let starý; vedle nevyhnutelného zubu času zažil přinejmenším jeden velice vážný požár, a přesto nikdy nevznikla nutnost jej zpevnit, vyztužit, restaurovat, až na pár maličkostí... A my nevíme zhola nic o skvělých architektech, kteří jej zkoncipovali, ani o stavitelích, kteří jej realizovali.

Jsou dokonce natolik anonymní, že se ptáme, zda rouchem tajemství nebyli snad zahaleni z důvodů politického nebo jiného zájmu; jestli to tajemství nebylo záměrné od samého počátku, aby byli uchráněni před dotazy nebo... vyšetřováním.

Postačující není ani teze vedoucích patronátu, že jediným zdrojem všeho byla víra. Víra snad hory přenáší, a oni nade vši pochybnost víru měli, avšak k tomu, aby vztyčili nejširší známou gotickou klenbu, a zároveň jednu z nejvyšších, je zapotřebí ještě něčeho jiného: vědění.

Takže další záhada: Odkud toto vědění pocházelo? Středověk nám odjakživa předkládali jako období temna, a tento názor není úplně od věci... Byla to doba křížových výprav proti albigenským, doba, kdy vznikla dominikánská inkvizice, a kdy se upalovalo na hranicích.

Jak spojit daný protiklad?

Klášter v Cluny mohli postavit učení mniši, kteří v něm žili. Katedrály v Chartres, Amiensu, Sens, Remeši nejsou však kláštery, nýbrž veřejné chrámy stavěné pro prostý lid laiky, to jest lidmi patřícími k tomu "nevědomému davu"...

Kde však se v tom nevědomém lidu vzalo tak obrovské kvantum tesařů, zedníků, kameníků a malířů s vysokou úrovní znalostí, bez nichž by gigantické kamenné lodi nikdy nebyly postaveny?

Uvědomme si, že jen v severní Francii se v době výstavby chartreské katedrály stavělo zároveň přes dvacet dalších katedrál neméně významných... A kolik dalších, menších kostelů! Všechno ručně - mohu-li to tak vyjádřit, jediným motorem tu byl lidský sval, uvádějící do pohybu ruku... A nezapomínejme, že celá Francie tehdy měla sotva víc než patnáct miliónů obyvatel...

Další záhadou je financování. Ačkoli víra dělníků zajisté byla pevná a hluboká, sotva asi pracovali zadarmo... Všichni historikové jsou zajedno v tom, že lid žil v chudobě - je to nepochybně pravda. Odkud se tedy vzaly peníze?

Od dárců? Jejich jména jsou v záznamech - ten dal oltář, onen malovanou desku, další zase vitráž. V tak velikém komplexu pouhé drobnosti.

Pořádaly se samozřejmě sbírky, vybíraly daně na tržištích; poutníci - pro Chartres. Poutníci však nemívají právě plné kapsy zlaťáků, a trh na maloměstě bývá nevelký...

Je tedy třeba pokusit se o logickou úvahu, alespoň o věcech, které jsou lidskou logikou dostupné.

Rozkvět katedrál byl nutně záměrný.

Nezbytně jej prosazovalo jakési společenství, disponující vědomostmi potřebnými k realizaci, kompetentními staviteli a finančními prostředky k jejich zaplacení.

A konečně poslední evidentní podmínka - muselo jít o příslušníky řehole...

Světský klér, totiž biskupové, kanovníci a kněží, neměl patřičné vědomosti, a mimo velká města ani finanční prostředky. Jedině velké řeholní řády (zvláště, benediktini a cisterciáci) měly vědomosti, prostředky i stavitele; ponechávaly si je však pro své kláštery. Chartreskou katedrálu nepostavili mniši z Cluny ani ze Citeaux.

Jedno tajemství střídá druhé.

A ještě jedno: k čemu tak nádherný a velkolepý chrám v nepatrném městečku, jakým je Chartres? Chrám, k jehož stavbě byli povoláni bezpochyby ti nejlepší mistři zedničtí, kameničtí, sochaři a tesaři....

Stojí snad Chartres na nějakém zvláštním místě?

Tajemství pahorku

Chartreská katedrála je postavena na pahorku, jehož historie zůstává v mnoha ohledech zahalena tajemstvím. V době křesťanské byl jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst Francie, ale už před tím se tu shromažďovali Galové a ještě dříve celý keltský svět, včetně druhého břehu Rýna.

V křesťanské době přicházeli účastníci velikých poutí do města od východu Vilémovou branou, nedaleko níž bývali přijímáni v ubytovně benediktinského kláštera - tehdy se říkalo špitále; dnešní kostel sv. Petra je někdejším opatským chrámem.

Tam bývali ubytováni, nakrmeni a ošetřeni, poté se pomodlili v opatském chrámu, vyslechli ranní mši a za zpěvu žalmů stoupali vzhůru k Matce Boží Podzemní (Notre-Dame-de-Dessous-Terre) neboli černé Panně, k jejíž poctě chopili se poutnické hole a pláště.

Severní chodbou, vedoucí dolů do krypty, sešli procesím až do jeskyně pod kostelem, kde byla posvátná soška. Tady si nechávali posvětit zbožné dárky a pokropit se vodou ze studny v kryptě, nebo tuto vodu pili. Potom obešli, stále v podzemí, hrob sv. Lubina a jižní chodbou vyšli ven...

Večer naslouchali vyprávění o černé Panně. To byla prastará plastika z dutého hruškového kmene představující svatou Pannu s Jezulátkem na klíně. Věkem zčernala, neboř byla velice stará; tak stará, že je nemyslitelné, aby ji vytvořili křesťané. Vznikla ještě před narozením Spasitele rukama druidů - pohanských kněží, jimž prorocký anděl zvěstoval, že z Panny se zrodí Bůh, a oni příští královnu zpodobnili s obrovskou úctou, a na podstavec pak napsali krásnými latinskými písmeny slova: Virgini pariturae: Panna, která porodí.

Když dorazili do Chartres první křesťané, nalezli sochu a byli jí okouzleni; zbožně pak uctívali prorockou Pannu. Jeskyni, v níž bývala, nadále nazývali "druidská sluj" a studnu vedle jeskyně "studna mocných" - neznali už důvod, ale název se zachoval od nepaměti...

Tito poutníci nejspíše ani netušili, že před nimi sem stejnou cestou přicházely nesčetné generace poutníků, neboť tradice poutní cesty do Chartres je velmi stará, předkřesťanská, a dost možná i předkeltská. Spousty generací před nimi sem putovaly a scházely se v jeskyni, v níž vládla Panna Matka, nepochybně totožná s černou Pannou; snad tehdy nesla jméno Isis, Démétér nebo Bélisama.

Díky Henrimu Dontenvillovi dodnes známe trasu, kudy se účastníci velké pouti ubírali. Vedla od východu přes Raon-1'Étape a místo dnes nazývané Sainte-Odile; stejnou cestou vedla i pouť k Mont-Tombe, nynějšímu Mont-Saint-Michel...

Kráčeli dlouho, než došli až sem, na pahorek, kde země rozdává své dary. Prvním tajemstvím katedrály v Chartres je totiž mysterium místa, na kterém stojí. Zde se ukrývá jedno z nejpozoruhodnějších přírodních tajemství; tajemství podmiňující samotný lidský život.

Zamysleme se nad lidmi, kteří po staletí a tisíciletí, po celé věky brali do ruky poutnickou hůl - pohanskou nebo křesťanskou - a vydávali se vstříc nebezpečenstvím, o jakých dnes slýcháme už leda jen v pohádkách; pěšinami téměř neznatelnými, přes řeky, které málokdy měly brod, skrze lesy, kde vlci lovili ve smečkách; nebezpečnými bažinami, ve kterých se to hemžilo vodními hady; napospas dešťům, větru, bouřím, krupobití, sežehnuti sluncem a zkřehlí zimou; jediným přístřeškem po nocích býval jim cíp pláště ohrnutý přes hlavu; opouštěli domov a rodinu, aniž měli jistotu, že je ještě někdy spatří, jen aby alespoň jedinkrát v životě došli k místu, kde přebývá božstvo:

Co bylo účelem jejich cesty? Pokání? To ovšem je křesťanským specifikem, a poutní cesty existovaly už v dobách před křesťanstvím.

Museli být přesvědčeni, že vykonáním pouti získají cosi velice blahodárného...

Kdysi stejně jako dnes, a možná ještě spíše než dnes, se cesty podnikaly jedině tehdy, když skýtaly naději na nějaký zisk. Lidé cestují zpravidla za něčím, čeho se jim doma nedostává. Do Chartres se chodí pro dar matky Země.

Podniknutí pouti je terapií. Nemocní putují na místa, kde vyvěrá ze země voda nebo bahno obdařené léčebnou silou. Jelikož pout je podstaty náboženské, zajisté i hledané obohacení bude náboženského rázu. Cílem pouti je "duch".

Barrés praví, že "existují místa, kde vane duch"; kde duch prostoupí člověka, či chcete-li: kde se v něm rozvíjí cit pro božství, a právě to je největším darem země a nebes člověku...

Starověké národy považovaly člověka za hotového teprve až když se v něm probudily jeho duchovní schopnosti. Buď je měl vrozené, nebo jich dosahoval askezí, rytmickou nebo somatickou extází; významnou roli však hrálo i probuzení způsobené telurickým účinkem poutních míst. Všechna náboženství - starověká i současná - vždy měla svá poutní místa, a ve většině případů se jednalo o tytéž lokality jako dnes.

Naši předkové byli mnohem citlivější k působnosti a vlastnostem přírodních sil než my, a mnohem lépe taková místa znali. Chceme-li je znovu nalézt, musíme se orientovat podle znamení, která tam zanechali: megalitů, dolmenů nebo chrámů.

A takové je i místo, na němž stojí chartreská katedrála.

Lidem dvacátého století může připadat představa "vanoucího ducha" dětinská, neboť metafory a pojmy změnily svůj obsah. 0 duchu lze mluvit slovy velmi učenými, ale bylo by škoda nepřipomenout jeho staré galské jméno wuivr.

Wuivr se personifikuje všelijak, ale to jsou jen básnické obrazy. Slovem wuivr označovali naši předkové hady plazící se po zemi, a imitačním rozšířením významu také řeky, které se hadovitě vinou v krajině, jako řeka Woévre, avšak i proudy, které se jako hadi vinou v zemi. Dnes říkáme spíše "telurické proudy".

Některé telurické proudy vznikají pohybem podzemních vod; jiné zas posuvem půd, v jehož důsledku přijdou do styku heterogenní vrstvy a zvýrazní se potencionální teplotní rozdíly; další přicházejí z hlubin zemského magmatu.

Tyto proudy jsou vlastním životním projevem země, a kde se jich nedostává, je země jako mrtvá, neúrodná, jako když je část lidského těla neprokrvená; místa, kde proudy jsou, oplývají naopak životodárnou plodností. Taková místa s oblibou vyhledávají hadi, a dost možná právě to bylo důvodem někdejší lexikální podobnosti telurických proudů s těmito plazy.

Kromě toho užívali naši předkové výrazu wuivr i pro proudy, které bychom dnes nazvali "kosmické", případně "magnetické", zajisté pro jejich podobnost s předchozími. Zobrazovali je jako okřídlené hady a někdy jako ptáky - sirény. Na místech, kde se setkaly proudy telurické se vzdušnými, vyskytovali se draci, saně, bazilišci a Meluzína.

Telurické proudy byly dobré i špatné. Dobré blahodárně působily a dosud působí na rostliny, zvířata i lidi. Kdysi lidé vyhledávali taková blahodárná místa pro svá sídliště. Lépe .se tam dařilo rostlinám i zvířatům, i lidé tam byli méně nemocní.

Na místech, kde tyto zúrodňující proudy byly zvláště aktivní, stavěli lidé kameny, které proudy jakoby zpevňovaly a kondenzovaly. Někdy se kameny stavěly na výšku, aby zachytily kromě proudů telurických také nebeské - dnes jim říkáme menhiry.

Byly to kameny plodnosti, poněvadž hromadily plodivé síly země i nebe.

Pozor však - kameny byly účelné, "funkční", jak by řekli dnešní technokraté. Je vskutku nemyslitelné, že by lidé v minulosti uvažovali jako paní domu, která při úpravách bytu pověsí na zeď obraz, aby to hezky vypadalo. Je nade vši pochybnost, že lidé tehdy nestavěli menhiry z estetických důvodů. Pracně je transportovali a stavěli, protože od nich očekávali užitek - úrodná pole nebo něco jiného.

Podobně tomu bylo s dolmeny. Antequerský dolmen třicet; metrů dlouhý a přiměřeně široký zajisté nebyl transportován kvůli tomu, aby se někde dobře vyjímal; dnes ostatně by podobný transport nebyl myslitelný. Dolmen však není kamenem plodnosti, míval spíše náboženský význam. Býval stavěn v místech, kde působení telurického proudu na člověka je duchovní, kde "vane duch". Dolmen svým tvarem vytváří umělou jeskyni, takže člověk si pro dar země přichází do samého jejího lůna - dolmenické komory.

Nade všechna posvátná místa, označená megality nebo chrámy, však jedno v kraji Karnutů svojí proslulostí vynikalo...

Musíme však sestoupit hluboko do propasti času, kde příběh je legendou, symbolem, alegorií; není to zase až tak dávno, neboť stopy těch časů zůstaly na zemi přítomny v místních jménech, která jsou odolná vůči všem otřesům, válkám a změnám.

V té pradávné době veliký bůh Galů, jediný a nepoznatelný, nesl jméno Belen, protože Slunce při svém precesním pohybu mělo svůj jarní rovnodennostní bod v souhvězdí Berana - francouzsky Bélier, v galštině a starořrancouzštině Belin.

Po dvě předchozí tisíciletí byl bůh symbolicky představován jako býk, neboť v souhvězdí toho jména vycházelo Slunce o jarní rovnodennosti. A tak byl posvátný býk Apis v Egyptě, rezavý býk Cualgné v lrsku... Když jarní bod přecházel po dvou tisících let do souhvězdí Ryb, byl Beran - totiž velikonoční beránek - usmrcen, a novodobý bůh Kristus přijal rybu za svůj symbol.

Za časů Belena (přibližně dva tisíce let před Kristem) bývala podle něho pojmenována místa jemu zasvěcená: Belen-gaard; odtud každé Bellegarde, které nesouvisí 5 krásou (belle) ani hlídáním (garde); všechna místní jména jako Blenes, Bléneau, Balin apod., dodnes jména vesnic a pomístní názvy.

Jak se sluší, Belen měl družku, choť i sestru v jediné osobě, která byla jeho hmotným projevením, pozemským výrazem plodnosti. Jmenovala se Belisama.

A v tomto místě se dotýkáme problému: této bohyni, která ovšem nebyla bohyní v římském smyslu, bylo v Galiích zasvěceno území, jelikož název se fonetickou alterací postupně měnil od Belisama, přes Belisa, Belsa, Biausa, až konečně k Beauce, jménu kraje, kde se nachází Chartres, a který ještě v Sugerově Životě Ludvíka VI. Velikého obdržel přízvisko "země svatých".

Rabelais v první knize Gargantuy píše, že Belisama, pod jménem Gargamella, tj. "nositelka kamene", panna oplodněná božským duchem Belenovým, zplodila syna - toho "z obřího kamene°. Gar znamená "kámen", tua (v množném čísle tuata) - "bytost"; takže "ten z obřího kamene" = Gar-gant-tua.

V množném čísle by se řeklo Gargantuata - lid obřích kamenů, analogicky k Nantuata (Nantuaté): lid od řeky - Nant. Slovo se dochovalo v místním jménu Nantua...

Dobrácký obr Gargantua se proháněl světem z východu na západ v každé roční době ve voze jako Apollón, na belenském oři Beliardu (v hrdinském eposu stavelotských mnichů, nazvaném Čtyři synové Aymonovi, se oř přejatý z pověsti jmenoval Bayard) a mýtil lesy, vysoušel bažiny, zakládal rybníky a jezera.

Podle Rabelaise Gargantua vymýtil dokonce i Beauce, nebo alespoň jeho kůň, když se ocasem ohnal po mouše a vyvrátil všechny dubové porosty, které kraj pokrývaly...

Gargantua se staral o plodnost země a ve velkém přenášel obrovité kameny - valouny, rampy, menhiry, zajisté kameny plodnosti.

Ze všech kamenů jeden však byl obzvlášť posvátný - tak posvátný, že byl pověřen celý kmen, aby jej střežil. Bylo to v kraji zasvěceném Belisamě, dle Sugera "zemi svatých". Ten kmen se jmenoval Karnuté - "strážci kamene".

Posvátné místo, kde Karnuté strážili kámen, je Carnute-ls, dnešní Chartres v kraji Beauce, Is Karnutů.

Latinisté trvají na tezi, že francouzština vznikla z jakési pokleslé latiny legionářů, a kmenové názvy, jež pak přešly do místních názvů měst a obcí, jsou prý jejich ablativní formou. Tak podle Alberta Dauzata) Paris se vysvětluje jako civitas de Parisiis. Jak ale podle tohoto modelu odvodit jméno posvátného potopeného města Is, stráženého Ismii - čeho by to byla ablativní forma? A co další Is - na řece Tille poblíž Dijonu?

Latinský ablativ bychom měli oželet. Is není odvozeno z latiny, a dokonce není ani galským specifikem. Is znamená svátost, posvátnou věc nebo posvátné místo. Jako slovní kořen je nacházíme ve jménech posvátných řek jako Is-aar nebo Is-ére, jejichž vody byly tabu. Amiens není žádné civitas de Ambioniis, nýbrž Ambion-Is, posvátné místo (tj. Is) Ambionů. Sens není civias de Senoniis, ale Senon-Is, posvátné místo (Is) Senonů; a právě tak ani Chartres není civitas de Carnutus, ale Carnut-Is - posvátné místo Karnutů.

Vlastně tu správně napřed nešlo ani o žádné město či osadu, nýbrž jen o posvátné místo, kolem něhož se město vytvořilo později a přibližně ve III. století přejalo jeho název.

To je naprosto zřejmé, právě tak jako skutečnost, že posvátný kámen Belisamin pobýval na posvátném místě...

Kámen, jehož transport i instalaci halí mlhy dávnověku, je stále zde: právě nad ním byla postavena katedrála...

Existují potvrzující zprávy: v XVI. století si jistý svědek povšiml "stop po oltáři starých idolů". Kámen nebyl nikdy odstraněn, je tam stále.

Je to dolmen. Především kvůli "druidské slojí pod "oltářem idolů" - jeskyně je zřejmě dolmenickou komorou. Právě tam se našla černá Panna.

Dalším důvodem je přítomnost rozměrné pravoúhlé keltské studny; roku 1904 ji znovuobjevil a vyčistil René Merlet. Součástí dolmenických systémů vždycky totiž byla i studna tohoto druhu. Druidové praktikovali jakýsi křest vodou, který je vlastně poměrně častým prvkem v řadě náboženství.

Význam chartreské studny byl mimořádný; snad proto, že její voda měla určité specifické vlastnosti, či proto, že jí byla připisována magická síla. Je 33 metrů hluboká a volná hladina podzemní vody se nachází asi 30 metrů pod podlahou krypty. Její význam pro stavitele katedrály je podtržen skutečností, že ji zobrazili na severním portálu u nohou sv. Modesty. 0 posvátném charakteru místa nacházíme významné svědectví v Zápiscích o válce Galské. Gaius Julius Caesar, válečník, který si občas našel čas pro zájem o lecjaké věci, pakliže mu to právě dovolily starosti válečnické, kdesi napsal, že druidské shromaždiště je na jakémsi místě v karnutském lese.

Stopy po lese, který se kdysi rozkládal kolem Chartres, jsou ovšem dosud patrné... A jaké asi místo by bylo posvátnější nad pahorek v posvátném Is, obklopený posvátnými háji v zemi bohyně Belisamy?

Řada historiků, mj. i Jullian, snaží se toto místo situovat až na hranici země Karnutů, k Saint-Benoit-sur-Loire. To ovšem bylo spíše politické shromaždiště vůdců Galie, respektive Galií, kde se probíraly veřejné problémy Galů, a kde druidové vykonávali svoji rozhodčí úlohu.

To místo ostatně ani nebylo součástí území Karnutů - nacházelo se na spojovacím bodě mezi územími Senonů; Eduenů, Biturigů a Karnutů, nejspíše na místě nynějšího Lion-en-Sulias; Lion, původně Lugdunnum, hradiště Luga, patrona všech důvtipných. Zmíněné místo nebylo součástí "země svatých".

Suchet, historik katedrály, napsal: Poloha katedrály je jak možno nejvýše nad městem, na strmém kopci, kde kdysi dávno býval dle starých letopisů posvátný háj, v němž druidové scházeli se k svým obřadům a bohoslužbám.

Jiný historik - Bulteau - píše, že se tam nacházela vzorová druidská svatyně a sídlo nejvyšší soudní stolice. Bylo tam středisko Galů - velké nemeton, prostě druidské centrum.

A ještě jeden důkaz, že na pahorku v Chartres se scházelo druidské kolegium. Říkalo se mu totiž "místo mocných světců","místo mocných", což znamená... zasvěcenců. Kdo jiný by asi jimi byl, za času druidů?

Existují překvapivé souvislosti: Jullian poukázal na dolmen poblíž Fontevrault, který je podle něho v jistém směru vzorový: s délkou 10,4 m a šířkou 6,45 m je to pořádný kousek, váží přes 100 tun! Vytesán je v proporcích zlatého řezu... Dolmen stojí v katastru obce Saint-Fort (Svatý silák)!

Četné další skutečnosti - některé dochované památky a hlavně místní názvy - stvrzují pradávný význam pahorku. Ani kdyby nebylo pověstí o pahorku, poutních cest či černé Panny, místní jména v okolí Chartres by připomenula, že již v dobách galských tu bývalo posvátné místo, tak jako dnes tu je jedno z nejvýznamnějších míst křesťanských. Kdysi se rozkládalo kolem Chartres obrovské množství megalitů - menhirů, dolmenů a dalších kamenných staveb, jakým se tady říká murgers, a prakticky odpovídají britským cairns. Spousty jich zmizely, avšak jména zůstala.

Alespoň pár příkladů: na jihu, v Morancez, je dolmen zvaný La Pierre qui tourne, Otáčivý kámen. Další je na jihovýchodě, mezi Berchére-les-Pierres, kde se těžil kámen pro stavbu katedrály, a Sour, kde bývalo jedno z hlavních templářských komturství; říká se mu La Pierre complissée, Zvrásněný kámen. Nedaleko odtud dvakrát pomístní název La Pierre couverte, Skrytý kámen - zde dolmeny zmizely, ale dost možná jsou dosud pod zemí.

Rovněž jihovýchodním směrem, ale blíž u Chartres, je pomístní název Beaulieu, což jest Lieu-Belen, Místo Belenovo (jižně za Loirou by to byl Bellac), a to nedaleko Beaumonts, tedy Belen-mons, Belenových vrchů.

Na východě to jsou Les Murgers u Nogent-le-Phaye, tedy zřejmě Nogent-la-Fée, víla Nogent; Archevilliers s místem zvaným L'Arche - archa. Slovo pochází z galského a ligurského výrazu pro dolmen: Arca.

Na severu leží vesnička Gorget, pod jejímž názvem snadno poznáváme toponymum odvozené od Gargan.

Blizoučko odtud severozápadním směrem se nachází Butte Celtique - Keltský vrch, to jméno mi ale připadá nové; nedaleko však stojí menhir Le Pied de Fée, Noha víly, a rovněž pomístní názvy Les Dames blanches, Bílé dámy, a Les Champs chailloux, Kamenitá pole, připomínají místa, kde zajisté bývaly posvátné kameny, které dnes již zmizely.

Z uvedeného lze celkem rozumně usuzovat, že to je sotva pouhá souhra náhod.

Scházeli se tu druidové, a davy poutníků snášely útrapy a nebezpečenství cest, zajisté proto, že dokázali na tom místě najít "ducha", jak se vyjádřil Barrés, a to ducha velice silného a skvělé kvality.

Moderněji řečeno - pahorek, na kterém stojí katedrála, skrývá silný telurický proud, který tam vyúsťuje. Jistý biskup, který rozhodně nebyl z těch, kteří dávali rozbíjet vitráže kvůli lepší viditelnosti, nebo kteří do katedrály nacpali amplióny, totiž monseigneur Pie, o svém chrámu říkával: Pramen je dole - vespod.

Však si vezměte obraz, převzatý a rozšířený křesťanskou ikonografií v tisících exemplářů - není ovšem jisté, zda byl vždy správně pochopen: Matka Boží, svatá Panna, stojí na hlavě hada, wuivra.

Pramen je skutečně vespod, právě proto byl na tom místě postaven dolmen, a po něm jeden kostel za druhým... ]e snadno pochopitelné, proč kanovník Bulteau napsal: Lze říci, že pro Západ je Chartres klasickým místem Vtělení.

Vysvětluje se to alegorií černé Panny: matka Země, pouze s přispěním vlivu nebes - dnes by se řeklo "vesmíru" - plodí jakési aktivní záření, projev, jenž pro svou kvalitu je charakterizován jako božský Průzkumem polohy Chartres na mapě Francie zjišťujeme ještě další zajímavost: na území někdejší belgické Galie, to jest v bývalých provinciích Champagni, Pikardii, Ile-de-France a Neustrii, se nachází řada katedrál z XII.- XIII. století, zasvěcených Matce Boží. Jsou rozmístěny tak, že přímo v terénu vytvářejí téměř přesný obraz souhvězdí Panny, jaký je na obloze. Jednotlivé hvězdy by odpovídaly těmto městům: Spika je Reims; Gamma Chartres; Theta Amiens; Epsilon Bayeux... V menších hvězdách poznáváme Évreux, Étampes, Laon, samá města, kde stojí chrám Matky Boží z nejlepšího období. V poloze jedné hvězdičky nedaleko Spiky (franc. "Épi") identifikujeme dokonce chrám Notre-Dame de 1'Épine, který byl sice postaven později, ale jehož stavba poukazuje rovněž na jakési tajemství...

Maurice Leblanc si jako první povšiml, že benediktinská opatství v kraji Caux jsou rozmístěna v krajině jako souhvězdí Velkého vozu; nedávno se zjistilo, že pole obklopující Glastonburry v Sommersetu, kde se podle tradice měl nacházet ostrov Avalon s druidskou studnicí grálu - Chalice Well a Artušův hrob, vykreslují v krajině všech dvanáct znamení zvěrokruhu... Je možno se ptát, zda toto vzájemné prolínání země a nebe je dílem lidské fantazie, či vnuknuto vyšší nutností, aniž si to lidé uvědomili, pouze poslechli jakýsi kosmický instinkt.

V každém případě, pokud se týče Chartres, máme k dispozici všechny údaje k problematice, alespoň ohledně poutní cesty.

Ve stařičké Zemi je nesčetně mnoho různých proudů, tento však je mimořádně posvátný, protože je s to otevřít člověka duchovnosti.

Tady vzniká božství, a je tedy nutno zajistit, aby žádná hmotná překážka telurický proud nezničila ani nenarušila. Pahorek v Chartres nesmí být znečištěn ničím...Však také chartreská katedrála je ve Francii jedinou, v níž není pohřben žádný král, kardinál ani biskup. Pahorek musí zůstat nedotčen...

Hrobky chartreských biskupů jsou pod kaplí sv. Piata, která byla zbudována ve XIV. století na konci apsidy, a nachází se mimo posvátný pahorek. Hrobky kanovníků byly rovněž na konci apsidy na malém, dnes zrušeném hřbitůvku, také mimo posvátný pahorek.

Tabu, spočívající nad pahorkem, je zřejmě velmi silné, protože dokonce ani v dnešní době, kdy se všechno převrací poměrně dosti neuváženě, nikdy nebyly podniknuty žádné výkopy v prostoru pahorku, sevřeném mezi sloupy chóru a hlavní lodi.

Mnoho krásných fotek katedrály ze všech stran a detailů

Katedrála v Chartres

• Přední strana
  • Centrální portál
  • Severní portál
  • Jižní portál
  • Vlysy na sloupech
  • Sloupky
• Severní strana
  • Příčná loď centrálního portálu
  • Příčná loď
• Jižní příčná loď
  • Jižní příčná loď centrálního portálu
  • Sochy